V krátkých textech, v průběhu pár dní, se Vám po kouscích budu snažit zprostředkovat pár postřehů z pobytu ve tmě, který jsem měl možnost na týden zažít. Na této stránce blogu budu vždy s přidáním nového textu aktualizovat obsah. Tedy pokud nechceš skrolovat po timelinu, vše budu kupit tady v tom jednom odkazu na blogu.

OBSAH

CO JE POBYT VE TMĚ

JAK JSEM SE CÍTIL

UVĚDOMĚNÍ Č. 1 - PROSTŘEDÍ A POTŘEBY 20. 1. 2020

UVĚDOMĚNÍ Č. 2 - PODNĚTY - touha po jakémkoliv obraze 24. 1. 2020

UVĚDOMĚNÍ Č. 3 - NIC - teorie nic (chystám)

a další

AUDIO NAHRÁVKY ZE TMY (chystám)

FOTO

CO JE POBYT VE TMĚ

20. 1. 2021

,,Ve zkratce je to zprostředkování čisté cesty k sobě v absolutní prázdnotě.,,

Jedná se o uzavření se do nějakého prostoru bez absolutního přístupu světla, zvuku a vědomí o čase. Těmito třemi odloučeními jste ponoření do absolutní tmy, ticha a vyvední z pojmu o čase. Jednou denně je Vám přineseno jídlo. Pobyt trvá různě dlouho. Klasika je týden, který jsem si prožil celý. Někdo si dá více, jiný zase po pár dnech to předčasně ukončuje. V mém případě jsem obýval prsotor o rozloze asi 12m2 včetně umyvadýlka a sprchodu (sprcha + záchod). K dispozici máte stoleček, postel a topení (viz. foto). Vše probíhá po tmě.

Tento pobyt ve tmě Vám (mi) umožní jednu věc - to jak jste od všeho odloučení, sestupujete do vnitřních hladin mysli, která si tu, více než kdy a kde jinde žádá svou pozornost. Někdo hodně spí (ze začátku, pak se už nechce), někdo medituje, někdo přemýšlí. Tímto sestupem můžete mít zprostředkovaný kontakt se vším, co máte v mysli a na vás je s tím pracovat. Prý se to stává trendem, pro top managery firem atd. aby si odpočinuly.     

JAK JSEM SE CÍTIL

20. 1. 2021

,,Dalo se tam velice dobře koncentrovat. Připadal jsem si jako bych chodil uvnitř své hlavy a setkával se se vším osobně.,,

Z počátku jsem si připadal jako uprostřed nekonečně dlouhé temné noci na konci světa. První dva dny se i chtělo spát, pak už méně. Zvykal jsem si na režim ničeho a askezi. Musel jsem se naučit odkládat myšlenky nebo je hned vyřeši, protože nedaly jinak pokoj. Stejně tak zapomenout na funkci a potřebu času. Všechno to rušilo a zbytečně odvádělo od přítomného okamžiku teď. Hlavně z hlediska pocitů, jelikož nejzdravější bylo mít prožitky přímo z teď. Jelikož mne nic nerušilo, nemusel jsem tedy cítit vůbec nic, nebo jen klid či otevřenost. Kdežto většinou tam venku se mi do toho míchaly pocity a programy z minulosti, budoucnosti, představy atd... O tom všem ale v některé z dalších kapitol.

Nebyl tam rozdíl mezi tím, když jsem měl otevřené nebo zavřené oči. Bylo to stejné, neustále stejné projekce. Někdy jsem i nevěděl, jestli to co se odehrálo, zda bylo skutečné nebo jen představa. Neskutečně jsem se těšil na první obrazy světa, čehokoliv. Pobyt jsem ukončil po celém týdnu v 0:00, když jsem otevřel dveře, oslepilo mne světlo noci tak, že jsem si musel rukou zakrýt oči. Začala se točit hlava, velice opilá chůze, to k tomu patří. Ve 2:00 jsem se odebral pěšky zimní krajinou z kopců dolů do Prostějova na vlak.

UVĚDOMĚNÍ Č. 1 - PROSTŘEDÍ A POTŘEBY

20. 1. 2021

,,Nějak takto si představuji tu tvář konzumu, kdy skrytě, jelikož se to stalo realitou, se gradují potřeby a vše kolem. Více, rychleji, efektivněji, intenzivněji. Příroda, její ticho dávají v prostotě odstup a uvědomění.,,

Běžně funguji s myšlenkou, že prostředí tvoří člověka a člověk tvoří své prostředí. Jsou jeden druhého obrazem - co se týká potřeb, tužeb, vědomostí atd. Tady jsem si ale mohl zkusit opravdu do hloubky, jak je to mezi sebou provázané. Napíšu příklady a pak dále rozvedu tuto myšlenku.

Nejcitelněji se mi to ukázalo na dvou příkladech - jídlo a potřeba ticha. První den jsem k obědu dostal veganské lazaně, výborné, ale něco mi nesedělo - byla to ta intenzita chuti. Jakoby řev v absolutním tichu. Musel jsem si nechat předělat jidelníček jen na rýži s vařenou zeleninou, příště uvažuji jen o holé rýži. Druhá věc byla, že jsem měl možnost si pustit nějakou meditační hudbu nebo audionahrávku o Kabale. Jedno odpoledne jsem si pustil nahrávku. Ne že by mi to nebylo zajímavé, ale najednou tam, v prostoru bylo něco navíc, co mě odvádělo od smyslu pobytu. V obou dvou případech jsem jakékoliv rozptýlení od té prostory a prázdnoty shledal za rušivé, ničím nepřínosné, spíše naopak.

Je to z toho důvodu, že se mi po celou dobu dařilo být, řekl bych, dost hluboko v mysli a pracovat s ní. Buď ji od všeho odpoutávat, nebo vyloženě pracovat s myšlenkou. Tyto dva případy, mimo jiné, mne od toho začaly rušit. Jakoby s nimi přicházela ta všednost vnějšího světa. Jakoby sice jseš hluboko uvnitř, ale oni tahají tě ven a hlásí se o pozornost.

Ono představa o tom, že je tam absolutní ticho a tma je zkreslená. Mozek si začne dopřávat časem zvukové podněty které dokreslují filmy a myšlenky uvnitř hlavy. Stejně tak obrazy, kdy před očima se vám jeví nespočet typů obrazců, až po konkrétnější věci, které by se daly interpretovat jakkoliv... Zpět ale k myšlence.

Paralela ke všednímu životu tady venku je taková, že představ si prázdné prostředí, nic, ticho. V tomto peostředí stačí minimum k uvědomění si prožitku. V tichu sebejmnější zvuk vyvstává do popředí. V prostoru ničeho sebemenší věc láká tvou pozornost. Když nemáš a nechceš nic, radost ti udělá maličkost. V opačném případě v hukotu a tepu velkoměsta se ztrácí to ticho a skromnost. Jedna věc tu přeřvává druhou, bije so o tvou přízeň stovka banerů, obchodů a klaksonů. Doma televize, zvuk domácích spotřebičů, sousedi atd. Proto buď to přebiješ něčím ještě intenzivnějším, smíříš se a nebo utečeš někam do ticha. Stejně tak tužby. Pokud ti televize, reklamy, vůbec životní styl tvého okolí staví jakousi pomyslnou rovinu normálnosti, třeba i nevědomně, tak toužíš po více a více věcech, naplnění. Jejich množství i intenzitě.

Nějak takto si představuji tu tvář konzumu, kdy skrytě, jelikož se to stalo realitou, se gradují potřeby a vše kolem. Více, rychleji, efektivněji, intenzivněji. Příroda, její ticho dávají v prostotě odstup a uvědomění.

Celá ta věc dává i smysl, když si uvědomíš jak žijí napřiklad mnichové - nic, askeze, aby došly a uvědomili si reálný stav bytí, který se má možnost jevit na pozadí prázdnoty. Stejně tak minimalismus jako takový, či japonský styl života v minimalismu. Tím ale nemyslím trendy minimalistické novinky ze světa módy či cokoliv, co se jen jeví vizuálně jako nejjednodušší forma projevu čehokoliv, ale ty, které jsou propleteny celým životem až k těm nejhlubším kořenům, které pak vyživují větve stromu, který podle toho ovoce dává. Zjemnění všech smyslů přináší nejen vyšší prožitek, ale i množství a intenzitu jevů, které jsem schopni zaznamenat a uvědomit si. Tedy poud chceme nějak pracovat rozšíření smyslů, je to právě vnímání na pozadí této prázdnoty, kdy nejen že se zjemňují vjemové nuance, ale i hloubka se skterou jsme schopni to zpracovat se prohlubuje. Zkuste si to někdy... 

UVĚDOMĚNÍ Č. 2 - PODNĚTY

24. 1. 2021

,,Byla to touha vidět. Spočinout na jediném předmětu a v něm zůstat. Odpoutat se od pochodu sama v sobě, tváří tvář, jako by jsi proti sobě postavil dvě zrcadla hledící do nekonečně sobě vymezeného prostoru a touhy.,,

Mám rád hledět do prázdna, nedávat ničemu smysl, nepřemýšlet, nechat to plynout. Nikdy jsem si ale neuvědomoval hodnotu a funkci této možnosti více, než při pobytu ve tmě.

Bylo to zvláštní místo při pozorování, jak funguje mysl.

Tady venku se pozoruji při tom, jak pozornost kmitá z objektu na objekt, sem tam spočine. Někdy myslí, někdy jen zírá, odpočívá. Má ale na co se zaměřit. Každý podnět je stimul, i když nemusí být vědomě zpracováván a promýšlen. Nechtěné, nebo jen různé myšlenky se takto dají docela rychlé nahradit čímkoliv jiným, při zaměření pozornosti na své okolí, či nějakou činností. Tam nic takového nebylo. Pouze nekonečná tma, bylo jedno jestli jsem měl oči otevřené nebo zavřené. Myšlenky chodily, hlásily se o pozornost podle své palčivosti, chtěly jen být nebo chtěly být zpracovány. To by šlo, pro to tam byla výborná možnost. Další, kam mysl směřovala svou pozornost bylo na čas, o kterém neměla přehled a docela ji to trápilo, vlastně po něm toužila, toužila po synchronizaci s řádem. Nezbylo než si uvědomit, že to je bezpředmětné, jelikož uvnitř nebyl čas potřebný, byly jen pocity z toho, co by tělo chtělo. Proto myšlenky o čase jsem si prostě zakázal, a každý den tento zákaz aktualizoval, přestaly téměř chodit - výhra.

Při tom pohledu do prázdna, tmy, tedy do abstrakce jevící se na sítnici oka či v hlavě, se však jevily další potřeby práce s myslí, jelikož jakoby se nudila. Několika hodinové meditace odpoutání mysli do absolutní prázdnoty a ticha byly možné a také byly krásným tréninkem, jen vše to potřebovalo vědomou mysl. Mnohdy řekl bych až snahu, práci. Pátý den už to práce byla. I přes večerní cvičení, sprchu, jídlo atd., jsem přemýšlel, po čem to opravdu mysl touží, aby se cítila příjemně. Byla to touha vidět. Spočinout na jediném předmětu a v něm zůstat. Odpoutat se od pochodu sama v sobě, tváří tvář, jako by jsi proti sobě postavil dvě zrcadla hledící do nekonečně sobě vymezeného prostoru a touhy.

Při cestě vlakem zpět do Prahy jsem vydržel tupě zírat do sedadla naproti sobě, nebo jsem odvrátil pohled k vycházejícímu slunci, k oranžovo šedé scénérii, která se jevila za okny. Více jsem nechtěl. Vlastně jsem na nic nemyslel, jen jsem si to uvědomoval a to stačilo. Takový klid a touha po této jednoduchosti mi jasně ukázala, jak moc si cením nejen možnosti vidět, ale i spočinout myslí na objektu a i když o něm a ničem nepřemýšlí (alespoň na povrchu), tak to jen že se dívá ji tvořilo neskutečně klidnou.

LWP.

FOTO

20. 1. 2021

Foto hlavní místnosti kde se odehrával celý pobyt. Místo je bez oken, dvoje dveře mne chránili před vnějším světem. Foceno před odchodem. Po celou dobu samozřejmě byla ABSOLUTNÍ tma. Nejvíce času jsem trávil posazený v rohu u topení opřený o police a v posteli.